Lóže u Zeleného Slunce

Nejen tento jev - vzácný, poetický, tajuplný, nezachytitelný, nezopakovatelný, nevyzpytatelný, nejistý, uchvacující, pomíjející, jedinečný - však symbolizuje nám naše Zelené Slunce.

Zkušenost s ním měl i náš lóžový (nyní již plně duchovní) patron, Prof. RNDr. PhDr. Zdeněk Neubauer, CSc., český filosof a biolog. O našem Zeleném Slunci nám napsal: "Osobní svědectví o jeho spatření: Viděl jsem je, brčálové, zapadající, nikoliv namalované, když jsem se vracel v Duryňsku z lesa, bylo to sice po požití stroužku pokožky Amanitae muscaria, leč příliš záhy, ostatní barvy si zachovaly normální odstín, snad neviditelný plynový oblak – filtr z chemičky, kdo ví? Široko daleko nebylo nikoho k sdílení vidění."

Zelené Slunce ve své "zlato-zelenosti" symbolizuje jak dokonání Díla, tak jeho počátek - zralost zeleni, která multiplikuje i její nezralost, mladost, která značí správnost cesty již na jejím počátku. Veliký "neznámý" zasvěcenec Fulcanelli ve svých Příbytcích filosofů "důrazně varuje začátečníka a radí mu, aby dříve, než se oddá nekonečnému nadšení, opatrně očekával manifestaci zelené barvy, příznaku vysušení země, pohlcení vod a vegetativního růstu nově tvořeného těla". To celé dává do souvislosti se zelenou ratolestí v zobáku holubice, která přináší, Noemovi po potopě, naději v obnovu světa – což je, i s celým kontextem biblické pasáže, včetně následné duhy - jejímž středem je právě zelená (!) - obraz alchymického díla!!!

Stupeň zelené barvy je důležitým krokem v procesu výroby Kamene Mudrců. Či spíše stupně? Je na počátku, vprostřed i na jeho konci ! - jež je ale zase jen začátkem Díla dalšího. Ani sám Kámen Mudrců - alchymický Kristus (jak srovnává např. C.G. Jung) není definitivním cílem. Je "jen" dalším "prostředkem" - Mesiášem - k něčemu dalšímu, většímu. Víme?

Svěží zeleň probouzející se přírody – každoroční znovuzrození na jaře. Již Přírodou samotnou je nám dána důležitost „zeleného“.

Díky evoluci se prý naše oko vyvinulo právě tak akorát na zelenou barvu (že je jí prý v přírodě nejvíc), rozhodně je barvou pro nás lidi nejsnáze viditelnou, je přesně uprostřed námi viditelného barevného spektra v němž zaujímá střední, jakousi "smiřující" pozici (vidět je to např. na duze, otázka smíření – viz níže Kristus a Osiris).

Zelená má prý nejvíce odstínů – některé pralesní národy snad  rozeznávají až 200 variant zelené.

Zelená chladí, zklidňuje a má hojivý efekt.

Dalšími hermeticko-kulturními aspekty, o kterých je radno uvažovat jsou např. zelení muži v katedrálách, bárka zeleného světla ve starém Egyptě (symbol osvícení i přechodu ze smrti do života či naopak), smaragdová (zelená) deska Herma Trismegista, smaragd spadlý z nebe, z nějž byl vytesán Svatý Grál – který sám také bývá nejčastěji znázorňován jako zelený.

Smaragdová je také barva aury samotného Božího trůnu (Zjevení 4,3) – čímž je naznačen původ Grálu.

Zelená je barva slunečního (srdečního) centra v člověku.

O zelené tváři píše Gustav Meyrink.

V buddhismu je zelená barvou např. dhjánibuddhy Amóghasiddhiho, nebo nejznámějšího ženského aspektu Velikého Slitovníka Avalókitéšvary – Zelené Táry.

Tam, i zde na západě je zelené barvě přikládán negativní aspekt závisti.

Goethe o zelené barvě píše, že v ní naše oko nachází reálné uspokojení (a toto prožívat je zajisté záviděníhodné... dodáváme).

Bible o víc jak 2000 let před ním praví: "Oko touží po půvabu a kráse, ale nad to obojí je zeleně rašící osení." (Sírachovec 40,22)

Sv. Hildegarda ji označuje za barvu Krista či Boží síly a ohně.

Dle jedné tradice viděla Máří Magdaléna (jako úplně první) vzkříšeného Ježíše jako zeleného (zahradníka).

Také vzkříšený Osiris má barvu zelenou. (vegetační souvislost je zřejmá)

Kristův kříž bývá také často znázorňován zeleně (viz i Tajné figury rosekruciánů).

Fulcanelli si všímá i souvislosti řeckého slova pro zelenou (chlóros) s Ježíšovým titulem Christos a toho, že obé lze napsat stejnou zkratkou (XC). Stejně jako sluneční zlato = chrysos (!!!), dodávám já.

Také zmiňuje další, pro alchymistu důležitou věc, že při procesích černých Madon byly zapalovány výhradně zelené svíce.

V alchymii označuje zelená např. tajný oheň, živého ducha, a v podobě zeleného lva či draka silné rozpouštědlo, které dokáže rozpustit i zlato.

Rosekrucián Heinrich Khunrath píše: "Ó, požehnaná zeleni! Dáváš růst všem věcem! Nauč se, ó teosofe, rozjímat nad zelení Božího Ducha; ty, kabalisto, rozjímej nad zeleným rodem, nad plodící Přírodou; Mág, Příroda; Fyziko-Chymik, Zelený lev, Duenegh viride Adrop, Kvintesence!"

Spis Růžová zahrada Filosofů praví: "Ó, přírodo, ty i tvoje Dílo jste požehnané, neboť z toho, co je nedokonalé, děláš dokonalé pomocí pravé, černé a temné putrefakce! Poté vytváříš nové a rozličné věci, když s pomocí své zeleni necháváš vystoupit různé barvy."

Toto Nicolas Flamel v Knize hieroglyfických figur komentuje: "Tato zeleň zvláštním způsobem dává najevo, že náš kámen má vegetativní duši a že dovednost Umění jej obrací v pravý a čistý zárodek, který má vzklíčit a vyrazit větvičky do nekonečna. Ó, blahoslavená zeleni! říká Růžová zahrada, která plodíš všechny věci: bez tebe nic nemůže růst ani se rozmnožovat."

Ještě z Fulcanelliho: "Jednou z podmínek zasvěcení do Bratrstva Zeleného vlka ve Francii bylo zřetelně projít plameny. ... Jestliže vlk zardousí a sežere osla (legenda o sv. Austrebertě) získá zelenou barvu. Zelený vlk je náš tajný oheň, rodící se Apollón, Lykégenés, otec světla."

Alchymista Salomon Trismosin ve své Splendor Solis, na začátku 1. traktátu, píše: "Tento kámen mudrců se uskutečňuje cestou zelenající se přírody, o čemž mluví filosof Hali, řka: Tento Kámen pochází z rostoucí a zelenající se věci, protože zeleň má vztah k přírodě, skrze niž věc roste a vzchází a zelená se ve svém přikázaném čase."

Připomínáme také známé alchymicko-mystické vidění "Zelený sen" z r. 1665.

A na závěr, následujícím textem, uzavřeme pomyslný kruh - vrátíme se zelenou barvou ke slunci skrz jeho erbovní kov - zlato:
Osmilistý květ či osmihranný svícen symbolizují nebeský květ neboli nebeské zlato – flos coli, označovaný také jako receptakulum (češule či plodnice terčoplodých hub) přírody, smaragd filosofů či vitriol. Toto nebeské zlato, které bylo tajnou nádobou alchymistického díla, mělo zelenou barvu, jež odkazovala na vegetativní schopnost a životní sílu filosofické matérie a korespondovala i s biblickými komentáři středověkých autorů, v nichž byla zeleň smaragdu vykládána jako symbol zeleně ráje a věčného života světců, jež nikdy nepodléhá vadnutí, tedy věčného života po vzkříšení. Souvislost s pozemským zlatem je zřejmá tehdy, když je zlatý plech vytepán do velké tenkosti – tedy je co nejvíce zprůzračněn – tehdy vykazuje známky zelené barvy!

A protože zelená nepatří ke třem barvám základním, musíme na závěr uznat, že nám ji Pánbůh pěkně namíchal...

---
"Jasné jezero dřímá
 u středu květoucího dolu.
 Nejblíž se modro k břehu vine,
 dále zeleně zakvítá,
 vzdy zeleněji prosvítá
 až posléz v bledé jasno splyne."
 (K. H. Mácha: MÁJ)